Trh to v principu je, neboť trhem je jakékoliv místo, či prostor, kde dochází ke směně statků a peněz a to se děje. Poněkud diskutabilnější je to, pokud se zeptáme jaký je to trh, jak je to ale s poptávkou a nabídkou jako hlavními faktory ovlivňujícími cenu atd.
A zde panuje mnoho rušivých vlivů, které nezřídka zpochybňují hodnověrnost tržních cen. Ty by v ideálním případě měly vyjadřovat všechny podstatné objektivní informace, očekávané zisky, dividendy, rizika atd.
Přeneseme-li se přes základní výhradu k této teoretické efektivnosti trhů, že zahrnutí všech informací do ceny není v praxi dosažitelné a že by např. znamenalo absolutní vyloučení insider tradingu, zůstanou nám minimálně dva novodobé faktory, které boří standardní poměry.
1) vysokofrekvenční obchodování, roboti
Toto automatické obchodování na základě počítačových algoritmů může sice přinášet jeho provozovatelům zisky, ale hlavní potíž je v tom, že to není ekonomika.
Někdy je to arbitráž, někdy umné zpracování dostupných signálů z trhu, z vývoje křivky obchodů apod.
Dá se říci, že tímto přístupem jsou vyřazovány ze hry dva faktory ze tří, o kterých se v učebnicích píše jako o „určujících“ pro kurz akcií. Konkrétně jde o vliv fundamentu a o psychologii trhu. S těmi algoritmy v podstatě nepočítají.
Zastánci technického obchodování se mohou bránit tím, že algoritmy analyzují vývoj obchodování, ve kterém by vlastně tyto informace obsaženy být měly, minimálně psychologický faktor. A asi lze věřit i tomu, že nějaký parametr v počítačovém programu může být spojen s fundamentem emitenta akcií.
Nicméně původ generování takových pokynů se odvíjí od okamžitého pohybu kurzu a spolu s jejich vysokou četností ostatní pomyslné složky v kurzu akcií de facto zakrývá.
Neoddiskutovatelným faktem je to, že žádný „robot“ nekupuje akcie, aby je držel, a to ani přes jedinou noc (overnight).
2) centrální banky
O programech kvantitativního uvolňování centrálních bank se píše dnes a denně, stejně jako o jejich dopadech na finanční trhy včetně kurzů akcií a akciových indexů.
Centrálním bankéřům nelze v tomto případě upírat, že by se neřídili ekonomickými argumenty a veličinami. Je třeba přitom sice přimhouřit oko nad doutnající diskuzí o vhodnosti inflačního cíle jako dominantního kritéria měnové politiky a je třeba se přenést přes fenomén záporných úrokových sazeb. Cíl je ale racionální a pragmatický: rozhýbat trh s úvěry a zachovat důvěru ve finanční trh (udržet hodnotu finančních aktiv).
Nicméně i na tomto poli nalezneme faktory, které účinnost opatření centrálních bank deformují. Úskalí spočívá v tom, že uvedený mechanismus přijala a současně provádí celá řada centrálních bank. Jejich opatření na sebe působí prostřednictvím měnových kurzů. Probíhá nevyhlášená měnová válka, kde vyhrává ten, jehož měnový kurz je slabší, což podporuje export a tím i inflaci.
Centrální banky musí do svých rozhodnutí tedy promítat i stav a očekávání „konkurenčních“ centrálních bank - musí taktizovat. Opět je tu něco umělého.
Ve svém součtu tu tedy máme faktory, které se nedají příliš předvídat. Stoprocentně to platí o vlivu vysokofrekvenčních obchodů, nemalou měrou i o konání centrálních bank, jakkoliv deklarují větší čitelnost a jakkoliv o ni usilují.
S určitou mírou nadsázky to vypadá, jakoby vznikl nějaký „virtuální“ svět, ve kterém akciové trhy nyní fungují. Mohou pak jednat - investovat lidé ještě normálně?
Možná lidé jednají normálně, ale na základě virtuálních informací z trhu. Úspěšnost investičních strategií na takovém pozadí může být pak někdy riskantní.
To zní asi docela skepticky, ale až tak zlé to není. Stále existuje objektivní potřeba investorů nejrůznějšího typu odložit spotřebu na pozdější dobu a volné peníze investovat, nejlépe bez ztráty hodnoty, se ziskem. Příliv peněz na finanční trhy pokračuje a nutí investory i emitenty k činům. S tím souvisí i potřeba dobrat se pokud možno té nejpravděpodobnější hodnoty aktiva, sledovat, co dělají velcí hráči a hledat nové strategie. Jednoduše řečeno pokusit se přikrývku virtuality odhrnout.
Petr Hlinomaz, analytik BH Securities a.s.