Pohyb podmořských trav za odlivu a přílivu připomíná chování investorů. Býčí trhy přivádějí na trh nové investory, Medvědí trhy je vyhánějí. Za přílivu se tráva pod hladinou ohýbá jedním směrem, za odlivu opačným. Jde o empiricky zjištěnou a transparentní zákonitost, kterou žádné finanční vzdělávání zcela neodstraní. Lze ji predikovat. Co nelze predikovat je časování tohoto cyklu. „Příliv“ jde většinou za trhem, ale se zpožděním. Zpoždění nelze odhadnout. Může trvat roky.

Investiční chování je totiž stochastický systém. Zde nemůžeme mluvit o  racionálním determinismu¹, který milují analytici. Ve stochastickém systému platí, že po A následuje buď B, nebo C, nebo D nebo NIC. Elementem, který působí tento stochastický zmatek, jsou EMOCE.

Investování je pro drobného investora především prožívání dvou nejdůležitějších emocí – touhy po zisku a strachu. Strach je silnější (Kahneman). To strach hloubí propast mezi růstem trhů a růstem poptávky investorů. Z obchodního hlediska je strach velký hráč.  Stále o něm víme příliš málo.

Strach narušuje racionalitu investičního jednání investorů a může působit drastické ztráty (Dalbar). Strach zanechává nejspíše stopy v paměti a vytváří „ustrašenou zkušenost“² . Strach ovlivňuje a zkresluje vnímání rizika. Broker, který si chce vytvořit s klientem vztah důvěry, musí umět oslovovat jeho  strach/y a vpouštět do nich racionalitu. Proto o strachu píši.

Strach je vysoce nepříjemný a silný emoční stav. Tam, kde je zřetelný a jasný podnět (příčina, důvod), je strach reakcí na tento podnět.  V případě úzkosti, jejíž startér je nejasný, jde o stav doprovázený předtuchou nejasného a číhajícího nebezpečí. V každém strachu je i úzkost a v každé úzkosti je i strach. Existuje i strach „volně těkající“, který se chytá různých podnětů. Může být nastartován obchodní fámou nebo společenskou nestabilitou. Obojí je škodlivé pro byznys.

Strach nám posílají amygdaly – dvě malé hrudky tkáně ukryté v mozku asi tak v rovině špičky uší. Amygdala je instantní – dokáže poslat mozku silné „emoční pulsy“ strachu a vzteku téměř souběžně s podnětem. Čím silnější podnět, tím větší zášleh strachu. Drtivá většina lidí pak nerozumuje, ale jedná³.

Drobní investoři žijí do značné míry ve světě nevlastní (neprožité a netestované) zkušenosti, kterou jim přinášejí různí „vypravěči“ (média, kamarádi, vzory). Právě informace, kterým uvěřili a nikdy je neprověřili, tvoří převážnou většinu investičního obrazu světa, s nímž operují. Média (ta levnější) mají ráda hrozby, katastrofy, podezření, nebezpečí a konstantě tak dokrmují náš strach. Většina „vypravěčů“ o investicích jsou pololaici či naprostí laici. Je mezi nimi i velmi mnoho propagandistů. Jejich účinnými metaforami vybavená sdělení mohou hýbat poptávkou: Anglický král Richard prý na konci své poslední bitvy volal, „Království za koně“. Někdy se chce zavolat, „Království za korektního bankéře a chytrý analytický tým.“ 

Výše zmíněné je závažný problém. Amygdala každého z nás a natož pak investora, totiž reaguje nejen na fyzické podněty (nůž, agresivní opilec, hlaveň pistole atp.), ale i na nemateriální podněty (slova, vizuální informace, společenskou atmosféru) a dokáže klienta zaplavit stejně „čistým“ strachem nebo úzkostí⁴  jako podněty materiální. Když šéf korporátu velké banky ohlásí v interview svůj strach z bubliny, je to silný signál. Paradoxně stejně poplachově působí  propagandismus reklamních agentur, který je příliš silně prosazovaný.

Strach zkresluje rizika a jejich realitu. Každý jsme sám sobě risk manažerem. Problém je, že to většinou neumíme. Pravděpodobnost naplnění rizika posuzují laici v drtivé většině podle živosti představ, kterou o nich mají a nikoliv podle jejich reálné pravděpodobnosti (Kahneman). Může se to týkat rizik obecných i těch specifických (investičních). Pokud jde o ty obecné, pak si mylně myslíme, že nejnebezpečnější zvíře v Evropě je had, medvěd či ze ZOO uprchlý lev, tak to máme vyprávěním médií a příběhů jaksi „předkresleno“.   Ony však k těm nejnebezpečnějším zabijákům patří srnky a zabíjejí nás prostřednictvím našich vlastních aut. Myslíme, že vražd je více než sebevražd, ale ono je to naopak. Sebevraždu si neumíme „na vlastní kůži“ představit a proto ji podhodnocujeme. Vražda nám jde dobře. Televizních demonstrací je nespočet.  Myslíme si, že největším „zabijákem“ v USA jsou zbraně v rukou duševně narušených, ale ony jsou to cigarety v kapse spořádaných občanů.  Myslíme si, že největší investiční hrozbou je korekce či krach, ale ona je to inflace nebo to, že nám úspory na penzi dojdou před vypršením našeho životního času. Bojíme se silněji toho, co si živěji představujeme spíše než toho, co jsme nikdy ani nezahlédli. Investice jsou proto zákonitě prošpikovány strašidelnými mýty (investice jsou kasino, je to obrovský risk) a polopravdami (pravidelné investice se hodí na všechno).

Amygdala nás také shání do houfu. A velmi rychle. Rychlost, s níž aktivuje strachovou reakci zachraňovala a zachraňuje život. U zvířat je srocení typickým obranným projevem. V houfu se zmnožovala kapacita jejich smyslů – čichu a zraku. U lidí jsou příčiny složitější. Ve strachu hledáme rychlé řešení. Dav, působí, jakoby ho měl. Nemusíme hledat pravdu. Vznikají i „neviditelné davy“ působící na investice⁵.  Ty vyvolávají v život sociální sítě a komentáře lidí v nich. Davové fenomény v investičním sentimentu jsou známé. V říjnu devatenáctého se americký akciový trh propadl nevysvětlitelně o 23 % během jediného dne, což bylo více než jakýkoliv jednodenní pokles během Velké krize roku 1929. Kolektivní amygdala řádila. V roce 1988 se američtí investoři zbavili akcií a podílových listů akciových fondů za 15 miliard USD. Trvalo tři roky než se investice vrátily na akciové trhy. Jakoby existovala „kolektivní amygdala“ bránící lidem nakupovat akcie na dně poklesu a dovolila jim nakupovat až po čase, kdy to již pro ně nebylo tak výhodné. To byl „těkavý strach“ v čisté podobě. Důvod strachu neexistoval, ale strach stále působil. Jako strašidla. Pro investory to byl „velmi drahý strach“.

Amygdala rozeznává i signální slova nebezpečí… ruce vzhůru, bodnout, nůž, krach, riziko. Nevšímá si neutrálních slov …pero, polštář, dívka. Slovo riziko je v tzv. obchodní literatuře velmi frekventované i přesto, že amygdala běžných investorů se ho může apriori „štítit“. Příčina je jednoduchá. Lidé si nedokáží představit složité koncepty/jevy  investičního rizika (ani je neznají). Velmi dobře si však představují rizika běžná (pád, krádež, nehodu). Řekne-li bankéř či poradce, že riziko je cena výnosu či to, že výnos platíme zvýšeným rizikem, bezděky sděluje potenciálním a nepoučeným investorům, že to není nic pro ně⁶.  Vždy než ono slovo použijeme, je třeba věnovat dosti času vysvětlení jeho investičního významu.

Plochý nebo rostoucí trh amygdalu jakoby vypíná.  Ta „hibernuje“. Nepozorovaně však roste jiné nebezpečí. Lidé během býčích trhů odvykají strachu a jsou příliš optimističtí, když mají vyplňovat investiční dotazníky. Myslete na to při práci s dotazníky. Zde hrozí nebezpečná emoce přílišné sebedůvěry.

Amygdalu vypíná jen emocionální poškození a poškození mozku. Není to takové dobrodiní, jak by se mohlo zdát. Přichází pak nebezpečí, před nímž jedince nic nevaruje. To by však byl jiný příběh.

Řeknete si, co se s tím dá dělat. Méně než by se mohlo zdát, ale víc než si dovedeme představit. Zde je pár tipů.
1.    Nejúspěšnější investoři se atakům strachu brání prostřednictvím procedur a týmů. Procedury brzdí puzení strachových reakcí. Týmy tlumí neracionální puzení strachu. Platí „dobrý bankéř a analytik nad zlato“ – a to obrazně i doslova.
2.    Rána bývají moudřejší večera – oddělte puzení strachu od finálního rozhodnutí čímkoliv z jiného soudku (procházka, tělocvična, sauna, rozhovor s kamarády, hra s dětmi). Zní to jednoduše, ale pomáhá to.
3.    Verbalizace⁷  je hráz, proti emoci strachu, který je pln názorných a živých představ. Slova racionální úvahy jsou takový hasicí přístroj na emoce. Ptejte se : i) Co se změnilo kromě ceny?, ii) Je moje rozhodnutí koupit tu akcii nebo fond stále validní?, iii) Když jsem koupil tu akcii či fond za cenu vyšší než dnes, neměla by se mi líbit i za cenu nižší? iv) Jaké mám nezvratné důkazy, že to co se stalo, je opravdu hluboký průšvih?
4.    Emocionální investiční deník – někdy pomáhá psát si ho. Uvést v něm důvody PRO a PROTI při každé nové investici. Po nějaké době si jej vždy přečtete. Uvidíte, že některé emoce se opakují, ale vy budete nejspíš vědět, zda se vyplnily nebo ne. Deník z vás časem vymele zbytečné emoce.
5.    Dejte si pozor na většinové “davové“ názory. Při jejich zkoumání nás většinou překvapí, jak chatrně validní jsou. To bývá jejich podstata.

Ale hlavně – ať vás vaše amygdaly nezlobí.

Jan Barta, Generální ředitel ČSOB AM

_____________________________________________________________________________________
¹)Velcí správci a velcí distributoři v minulosti vytvářeli korporátní kulturu založenou výhradně na přínosu matematiky a ekonomických analýz. Deterministické systémy jsou jejich svět. Lidské  - klientské – chování je ze světa jiného.
²) Jak jinak si vysvětlit odlišnosti v investiční mentalitě na různých trzích. Jistě roli hraje více faktorů, ale negativní zkušenosti provázené strachem hrají velkou roli a Čechům se z hlavy nevykouřily. Strach z investování, který v USA poněkud nespravedlivě vyvolala Velká krize v roce 1929, trval mnoho let. Bylo to nejdéle trvající kolektivní trauma v USA – v zemi, která prožila trauma Vietnamské války (poprvé a naposledy přenášené TV bez vojenské cenzury), trauma ataku na NY dvojčata a jiné. Investiční strach je prostě silný. Český investiční strach není výjimkou – příčiny a důvody jsou asi mnohé (příjmové, ekonomické, vzdělanostní i  ekonomicko-historické – poměrně dramatická měnová historie koruny od roku 1918, divoká 90. léta)
³) Zkuste hodit na svého klienta nebo do auditoria posluchačů velkého gumového pavouka nebo hada. I kdyby vás stokrát znali a byli si v hloubi mysli jisti, že jste normální a ohleduplný typ – budou instantně a ustrašeně reagovat.
⁴) Úzkost nemá předmět, je to, obrazně řečeno, „nejasné mumlání strachu“.
⁵) Luc – Alain Giraldeau, „The Ecology of information“
⁶) Sémanticky je slovo riziko zrádné. Představy všech laiků lidí o obsahu tohoto slova jsou totiž těkavé, neukotvené. Každý si pod oním slovem představuje to nepříjemné, co se stalo právě jemu.
⁷) James J. Gross, „Antecedent and Response Focused Emotion Regulation“.