Pan Novák pokračuje a rozvíjí monolog o akciové bublině, armagedonu a třetí světové válce. Dozvídám se, že pan Novák investuje pouze do svého domu, má vlastní zdroj elektřiny a vody, kolem pozemku vysokou betonovou zeď s ostnatým drátem a že vždy, když naši zákonodárci schválí novou legislativní úpravu, on kupuje další dávku nábojů do své legálně držené opakovací brokovnice. Proč ne? Myšlenka je to vskutku vojenská, možná až paranoidní. Pravdou je, že v případě nejčernějšího scénáře by pan Novák mohl asi spát klidněji, než většina ostatních v bytě žijících lidí. Je ale na místě být takhle „opatrný“? Ano, člověk by měl být připraven na vše. Nicméně usínat každý den s myšlenkou, že zítra budu muset chránit své obydlí před divokými nájezdníky, může působit na psychiku člověka dosti stresově. Není lepší těšit se na každý další den s vidinou lepších zítřků? Těšit se na to, že budu mít šanci splnit si své sny a vize? To by mělo být motivem k práci, k osobnímu rozvoji každého z nás. I když je pravdou, že každý má právo smýšlet o své budoucnosti, jak chce. Myšlenka armagedonu – poslední bitvy – je dle mého názoru velmi extrémní. Vždyť i kdyby se tak stalo, tak jaký by to mělo dopad? Bitva by to pravděpodobně nebyla poslední – někdo by totiž vyhrál a pak by určil další směr. Trhy by asi spadly a pak by se zase zvedly jako už mnohokrát v minulosti. Aby finanční trh totiž jako takový přestal existovat, musel by nastat nejspíše kompletní blackout. Bez elektrické energie bychom pravděpodobně neměli jiné volby, vrátil by se možná směnný obchod a vítězilo by právo silnějšího. Pan Novák se svou opakovačkou by pak byl jistě ve výhodě. Ale je na místě obávat se takovýchto scénářů?
Já mám jasno – vítězí u mě v dlouhodobém pohledu pozitivní myšlení. Přirozeným procesem v životě každého z nás jsou přece cykly, které jsou různě intenzivní a různě divoké. Stoupáme a klesáme my, lidé, stejně tak i akciové a dluhopisové indexy. Někdo může namítnout, že u něj ne, že on jde pouze nahoru. Ano, o to se snažíme všichni – stoupat vzhůru a něčeho dosáhnout. Ale i ten, komu se daří stabilně vstoupat vzhůru, zažívá vzestupy i pády. Důležité je, aby dno, od kterého se odrazíme, bylo v budoucnu zase o něco výše, než dno předchozí. Stoupat a něco budovat se snaží jednotlivci, ekonomickým žargonem řečeno spotřebitelé, kteří zabezpečují své domácnosti tím, že pracují a zároveň své důchody utrácejí nebo spoří. Snaží se o to i manažeři ve svých týmech, kteří hecují a různými pobídkami motivují podřízené k čím dál lepším výsledkům. Umožňují tak vlastníkům firem realizovat podnikatelské plány, jejichž úspěšnost reflektuje mimo jiné i cena akcie dané firmy. Daří-li se jednotlivým pracovníkům, daří se celému týmu, tím pádem i celé organizaci. To se přirozeně projeví i na ceně akcií dané společnosti, která stoupá výše a zohledňuje tak píli, pot a krev všech zaměstnanců. Daří-li se více firmám současně, roste celý akciový index.
Zní to velmi srozumitelně a logicky. O to samé – podnikatelský úspěch či zabezpečení rodiny – se snaží řada těch, kteří by „na finančním trhu nikdy neinvestovali ani korunu“, ve svých vlastních firmách. Leckdy jsou to zrovna ti samí, kteří se při pohledu na graf amerického indexu S&P či německého DAXu křižují. Proč tito lidé lomí rukama a skloňují slovní spojení o „akciové bublině“ a „chamtivých kapitalistech“ všemi směry? Ne málokdy používají tito lidé na obhajobu svých tvrzení obraty o „tištění peněz“. Prý se tisknou nové peníze a tím se znehodnocují všechny peníze v oběhu. Ponechme stranou skutečnost, že centrální banky peníze reálně netisknou. Vše je dnes záležitostí nul a jedniček, tedy bezhotovostních převodů. Ale pravdou je, že systém „tištění peněz“, pracovně nazýván též „kvantitativní uvolňování“, v reálu znamená proces, kdy centrální banka odkupuje od komerčních bank vládní dluhopisy a komerční banka tak za cenné papíry získává peněžní prostředky. Tyto může poslat dále do trhu – především je půjčit firmě, aby ta mohla realizovat svůj podnikatelský plán a dát práci novým zaměstnancům. Banka také může peníze půjčit fyzické osobě např. skrze hypotéku. Občan si tak pořídí půjčku na nemovitost, kterou mu postaví stavební firma a následně mu jí realitní kancelář pronajme. Jinými slovy smyslem kvantitativního uvolňování a jeho cílem číslo jedna je podpora globálního ekonomického růstu. Odpůrci tohoto způsobu podpory světového hospodářství často zmiňují výsadní postavení banky, která nové peněžní prostředky do trhu pustit vůbec nemusí. Může si je nechat, počkat, až se zvednou úrokové sazby a pak si je uložit u centrální banky za výhodnějších podmínek, než je od ní získala. I to je možné, nicméně vypovídající jsou zejména reálná čísla. A bez ekonomického růstu nelze praktikovat zvyšování úrokových sazeb… Hlavním cílem třetí vlny kvantitativního uvolňování v USA (QE3) bylo snížení tamní nezaměstnanosti. Na začátku QE3 v první polovině roku 2012 byla nezaměstnanost v USA na hodnotě 8,2 %. Ke konci listopadu letošního roku je stejný ukazatel na hodnotě 5,8 % a to hlavně díky QE3, které skončilo přesně tak, jak bylo naplánováno.
Americké trhy rostou, nezaměstnanost klesá, všechno jede podle plánu. „Tak kde je problém?“ ptám se pana Nováka poté, co jsem mu vysvětlil smysl kvantitativního uvolňování. Po chvilce ticha na druhé straně aparátu dostávám už klidnější odpověď: „Víte, pane Hesoune, problémem je, že občas lidská chamtivost přebije morální hledisko. Pak je člověk zaslepen a jde přes mrtvoly.“
Začněme tedy každý sám u sebe. I bohatý člověk přece může na světě vykonat velké množství dobra.
© Ing.
Jakub Hesoun