Peníze. Zná je každý, ale nemá je každý. Peníze rozdělují společnost na dvě skupiny – lidé, kteří mají peněz přebytek a lidé, kterým se naopak nedostávají. Obě skupiny pak musí řešit, co s penězi. První skupina přemýšlí, kam "s nimi" – tedy jak co nejlépe své finance investovat a mít ze svých peněz nějaký výnos. Naproti tomu lidé z druhé skupiny zase řeší, jak nejlevněji si peníze půjčit, když potřebují něco zafinancovat. A jestli jsou lidé z té které skupiny spokojeni či nikoliv, rozhoduje úroková míra.
Úroková míra – zdánlivě banální věc, která je ale pro všechny zcela klíčová. S jistou nadsázkou lze o úrokové míře uvažovat také jako o osobě. Pak by to byl člověk, který by měl obrovskou moc – mohl by se jmenovat například "Úrokový Míra".
Je jisté, že pan "Míra" dělá radost vždy jen jedné skupině lidí, respektive o co více mají radost lidé z jedné skupiny, o to menší radost a větší starosti má pak skupina druhá. Stačí se jen podívat do historie a to ani ne tak nedávné. Například před dvaceti lety – v roce 1997 se klíčová 2T repo sazba ČNB pohybovala okolo hodnoty 15 procent. V tu dobu tak musel pan "Míra" dělat obrovskou radost první skupině, která se snaží své finance rozmnožovat. Tehdy stačilo peníze jen uložit do banky na termínovaný účet a solidní výnosy byly zajištěné. Naopak lidé, kteří si chtěli půjčit – třeba na pořízení bydlení, byli zoufalí a bezradní. Půjčky byly kvůli vysokým úrokům velmi drahé.
Před dvaceti lety tak pan "Míra" pamatoval hlavně na bohaté. Dnes je ale situace úplně jiná. Dvoutýdenní repo sazba centrální banky v Česku klesla téměř na nulu – od listopadu 2012 je její hodnota 0,05 procenta. Pan "Míra" tak svůj postoj zcela změnil a po letech vývoje začal naopak pamatovat na chudé – skupinu lidí, která si peníze půjčují. Dalo by se říci, že v posledních letech pan "Míra" bohatým bere a chudým dává. Díky tomu se neskutečným způsobem rozeběhl hypoteční trh – lidé si začali masivně půjčovat na bydlení a už se nezdráhali si půjčovat i na nejrůznější spotřební zboží. A to platí stále.
Příklon pana "Míry" k "chudým" ale dělá starosti lidem z první skupiny, kteří si nepotřebují půjčovat a naopak hledají možnosti, kam by své peníze uložili. Pro ně už ztratilo význam ukládat peníze do banky. Výnosy z fixních termínovaných vkladů jsou na zcela zanedbatelné úrovni pár desetin procenta ročně. O mnoho lépe na tom nejsou ani spořící účty, kde jsou variabilní sazby. Výsledkem pak je, že roční výnos z bankovních vkladů ani nepřekročí inflaci. Ta se aktuálně pohybuje na úrovni 2,2 procenta a nejsou vyhlídky, že by mohla klesnout, spíše naopak. Bankovní úspory tak lidem nic nevydělávají a naopak se reálně neustále snižují.
Přesto mají Češi na bankovních vkladech stále neúměrně hodně peněz, na kterých prodělávají. Problém je totiž v jejich neznalosti a neochotě aktivně pracovat se svými penězi. Změna úrokových poměrů za poslední dvě dekády ukázala v plné nahotě značnou finanční negramotnost české populace. Zatímco dříve stačil k slušnému výnosu bankovní vklad, dnes je třeba hledat jiné možnosti, kam své peníze umístit. A to je už pro řadu lidí problém.
Aby lidé překonali inflaci a něco reálně vydělali, musejí své úspory rozdělit mezi vícero typů aktiv, které se odlišují svým potenciálním výnosem a také rizikovostí. Tím vzniká investiční portfolio. Aby investiční portfolio přinášelo rozumné výnosy, nemůže v něm chybět akciová složka, asi nejlépe v podobě podílových fondů. Akcie přitom řadu lidí odrazují kvůli své cenové rozkolísanosti. Na druhou stranu při pečlivém výběru vhodných fondů je to právě akciová složka, která je generátorem zisku portfolia.
Základním předpokladem u fondů obsahující významnější akciovou složku, je dodržení doporučovaného investičního horizontu. Lidé by tyto fondy měli mít v držení (ve svém portfoliu) alespoň po dobu pěti, šesti let. V takovém případě je poměrně efektivně eliminována krátkodobá rozkolísanost hodnoty těchto fondů a celkové investiční riziko klesá na přijatelnou mez.
Optimální investiční portfolio je ale vždy individuální záležitostí. Svým obsahem investičních aktiv odráží potřeby a preference klienta, současně i jeho vztah k riziku. U rizikovějších složek, které jsou potenciálně výnosnější, je doporučován výběr negativně korelovaných aktiv – znehodnocení jednoho aktiva je v takovém případě tlumeno zhodnocením aktiva druhého a opačně. Celkový dosažitelný výsledek je při započítání rizika pro klienta příznivější.
Jakkoliv se to může zdát složité, pro lidi bez investičních zkušeností to nemusí znamenat žádný problém. Stačí, když budou využívat služeb investičních profesionálů. Zcela nejhorším počinem je totiž nedělat nic a nechat peníze ležet ladem v bance. A to v Česku stále dělá mnoho lidí. Při využití služeb investičních expertů lidé sice zaplatí určité poplatky, ve finále ale na tom budou lépe, než kdyby se o své peníze nestarali vůbec. Investiční odborníci jim totiž při definované míře rizika zajistí výnos, který by měl vždy převýšit ony poplatky.
Pavel Hoffman, místopředseda IKS KB